Příběh o pejskovi a fenečce, kterak u drážního domku žili

Jak si jistě někteří z dřívějších článků pamatují, máme psa, Kurta. Také si možná vzpomínáte, že jsme žili v malé vesničce u Slaného, kde jsem zápasila s kopřivami a mnohokrát musela chodit z domu ven oknem, nebot mě můj milý nedopatřením zamkl a odešel i s mými klíči. Ten, kdo tyto příběhy nezná, necht zapátrá v útrobách blogu.
Ke Kurtovi nám časem přibyla taková malá fenka, Bára. A já bych vám chtěla vyprávět, jak se to stalo.

Byl jednou jeden překrásný pes (čti peskterýtivkliduvyžerecelouledniciapakutečeoknem), který se jmenoval Kurt. Toto stvoření mělo nelehký počátek života, neboť jeho část trávilo v útulku. Pak přišel krásný den, kdy byl vzat na svobodu udatným jinochem, Pavlem Velikým...

No, mohla bych to psát takto vznešeně, ale asi na to nemám nervy. Počkáme si, jak se můj styl psaní během příběhu vyvine.
Prostě, s udatným Pavlem a jeho fretkami, žil pár let (ten pes), než poznali Klířu, takovou městskou, pražskou vílu, sami, kdesi na severu naší malebné země. Pak teda byli v Praze, později.. abyste věděli. A v té Praze si Kurt mnoho užíval života. Kdykoliv to bylo možné, a měl příležitost, především, když pan Udatný a Víla, nebyli doma, otevřel si takhle lednici, mrazák a hodoval. Hodoval mnoho a když časem, dostal ten pes na hraní tři koťátka, rádi hodovali společně. Hodovali po celém bytě a kolikrát měli skvělé nápady. Třeba je napadlo, že by bylo děsně legrační, kdyby vyhodili pár kytek z květináčů, nerovnoměrně rozprostřeli zeminu po podlaze a smíchali ji s vejci, marmeládou, střepy a dalšími užitečnými předměty. Byla to velice důvtipná mezidruhová smečka. Měli jasně rozdělené úkoly. Pes otvíral chladničku, mrazničku a různé dveře, popřípadě obstaral stravu. Kočičky, hyeny mourovatý, ty měly na starost nádobí, květiny, zeminu a koření. Každému bych přála, aby žil v takovém společenství.  Také byli jejich dvounozí přátelé vždy velice šťastni, když dorazili do společného doupěte a čekalo je překvapení v podobě působivé umělecké instalace, rozprostřené v prostoru. Mezidruhová smečka byla pokaždé patřičně pochválena. Za odměnu se mohli proletět po doupěti, nebo jim byl láskyplně vyprášen kožíšek. No, prostě to byla domácnost plná harmonie. Dokonce Kurt svoji rodinu tak miloval, že v jejich nepřítomnosti dlouhé hodiny, samou láskou, hulákal. Hulákal tak líbezně, že dvounozí dostávali překrásné pochvalné dopisy od sousedů. Všude vládla láska a pochopení. Někdy byl Kurt tak šťastný, když byl s Pavlem Velikým a Klířou na procházce, že se musel rozeběhnout celému světu vstříc a dokázal takto pobíhat celé hodiny. Někdy si chtěl hrát na honěnou. Až tak šťastný byl. Pobíhal po velkoměstě a jeho dvounožci za ním. Nevýhodou však bylo, že byl mnohem rychlejší a kolikrát se mu ztratili. Ale jak bylo jeho srdce plné lásky a měl obavy, aby oni neměli obavy, snažil se je co nejdříve najít, třeba i za pouhé 4 hodiny se mu to podařilo. Víla kolikrát samým štěstím slzy ronila. Ach, ach...

Možná se ptáte, kde je ta fenečka a její dům, ale nebojte, za pár okamžiků, možná za tucet okamžiků, se ji dočkáte.

Bohémský psík, Kurt

Čas plynul a ti dva dvounozí se rozhodli, že svoji smečku odstěhují na ves. Velkoměsto nebylo na takové uskupení tvorů vhodné. Mourovatí čtyřnožci potřebovali šplhat po stromech a kadit do záhonků a ten pes měl potřebu běhů mezipolních, lesních a jiných. A tak se stalo. Odstěhovali se.
Toto nové doupátko sice nebylo tak noblesní a v jeho útrobách se nenacházela žádná chladnička, ale byla tu ohromná zahrada, která byl plná kopřiv, starých pantoflí a plastových kelímků. Pro Kurta to byl ráj. V okolí žilo mnoho různorodé zvěře. Koně a lamy, ty měl nejraději. Často se s nimi proháněl po lukách.

Ze začátku si psík vystačil se svou zahradou, ale po čase jej začala nudit, tak si našel vhodné místo, kde se dal podlézt plot. A bylo vymalováno. Od této chvíle nebylo možno jej uhlídat.
Párkrát musel zůstat doma, sám, zavřený, načež pochopitelně vymýšlel, jak se ze zamčeného domu dostat. Nešlo to, až jednou... To takhle byli dvounozí ve městě, v práci a Kurt strašně nutně potřeboval běžet za nimi. Nenapadlo ho nic lepšího, než to zkusit oknem. Ale jak se dostat ven, když je okno také zavřené? No, budete se divit, ale podařilo se mu hnout kličkou na okně a už byl venku. Hurá!!!

Ve městě už byl mnohokrát a pamatoval si i cestu, tak pelášil jako o život, mezi poli a remízky. Po cestě navštívil i jeho oblíbené koně a lamy. Když se dostal do města, hned věděl, kam běžet. Kdybyste jen viděly ty udivené výrazy Víly a Udatného, tedy Velikého, když se zjevil ve dveřích. Rádi ho viděli, ale byli zděšeni, jak se dostal ven. Od této chvíle byl s nimi ve městě pořád. Byl spokojený, že ho lidé, hlavně ti dva, jeho, často drbou a dostává různé dobrůtky. Byly to hezké časy...
Tak a teď to přijde...

Ve vsi, kde všichni spokojeně bydleli, bylo jen pár domečků. Byla to opravdu malinká vesnička. Na jejím konci byli koleje, kudy projížděl vlak, jak to tak už u kolejí bývá, a u nich byl malý drážní domek. Dříve v něm bydlel pán a paní a jejich psi. Pán po čase umřel, pár psů také a paní zůstala sama a spolu s ní malá opelichaná psí holka. Paní na tom byla velice špatně. Byla zanedbaná, smutná a vypadala jako člověk, který už nemá proč žít.
fenečka zůstala sama. Bez lidí.

Jak tam žila opuštěná, lidé z vesnice ji nosili jídlo. Někteří by si ji rádi vzali domů, ale na to se příliš bála. Nebylo možné se ji dotknout. Byla velice smutná a hodně uštěkaná. Kolikrát jsme ji potkali na přejezdu, kde velice štěkala a skákala nám na auto. Pokaždé, když jsem tudy projížděla, obávala jsem se, že ji nedopatřením ublížím. Naštěstí se tak nestalo.
Jak šel čas, tak jsme si zvykli, že kolem toho domu musíme projíždět opatrně. Kurt stále utíkal a my se prali se životem.

Byla zima. Sněhu napadlo jak v pohádce. Přijeli jsme z práce domů a to nezbedné psisko s námi většinou poslušně zaběhlo do domu a šupky do postele. Tentokrát ne. Tentokrát se rozeběhl nahoru, pryč od domu. Tak jsme nasedli do auta a následovali ho. Samosebou, že byl zastižen u fenečky s domem. Poskakovali tam a nereagoval na povely. Absolutně nás ignoroval, tak jsme to vzdali a jeli domů, že se vrátí. Dělával to tak, ale nestalo se. Jezdili jsme ho takto nahánět několik dní, ale nešlo to. Pokaždé s tou opelichanou holkou přiběhl k trati, poskakoval jak šílený a zase běželi na pole.
Pak se ukázal, ale nemyslete si, doma to nebylo. Nenene. Přiběhl za námi do města, do hospody. On vždy věděl, kam jít.

Situace se uklidnila, ale stále se venčil sám. Je to bohém mezi všemi psy. Jinak to byl ale hodný a mazlivý pejsek. Všichni ho obdivovali, jak je krásný a chytrý. Mě neuvěřitelně rozčilovalo to jeho věčné výletovaní, ale pokud byl, takzvaně, na řetězu, neustále kňučel a pískal... Bylo to k nevydržení.

Je červen a jdeme si takhle s Udatným, Velikým na pívo ke krámu do vedlejší vesnice. Vesničané zde byli milí. Jakmile nás uviděli, počali vyprávět, že našeho výtržníka dobře znají a tu vypelichanou holku taky a že prý ji odchytli do útulku a těhotnou. Ježišmarjá!
Nojo, náš mladej si udělal mimina. Bylo jich osm a všichni vypadali, jak to ten náš. Jelikož jsme poměrně uvědomělí, jako já a Udatný Pavel, zavolali jsme do útulku a přiznali otcovství. Byli rádi, pochopitelně.
Čekali jsme, než fenečka odkojí miminka a vzali jsme si ji. Štěňátka jsme pochopitelně pomohli rozdat a každý, kdo si jedno vzdal, byl šťastný, jelikož štěňátka po svém otci zdědila to nejlepší, jako třeba zdemolovat byt, sežrat boty, pomalu i zapálit dům. Každý chce takové štěně, že?

No a tak to celé bylo. Opelichaná slečna se jmenuje Bára, která už dávno není tak opelichaná a je to úžasné stvoření. Dlouho se bála lidí, lidské ruky. Nyní se bez ostychu válí v posteli, na zádech, hraje si a dětmi, stará se o koťátka a jinou zvěř. No, a Kurt? Stále je to floutek. Milenku má doma, ale ta už nemá dům, tak je z toho lehce zdrcen. Tedy, byl, ale už si zvykl.

V posteli se válí ráda 💙

Tak to byl náš příběh. Jejich příběh a myslím, že takových je určitě více.


LOVE VOLE ❤💙🖤
A jak se říká, nekupuj, ale adoptuj. Oni ti pejsci z útulku Vám to hezky vrátí.
Máte také nějaké vtipné historky s Vašimi čtyřnohými přáteli? A odkud je máte?