Čím se živí tlustá noha?

Čím se asi tak tlustá noha živí? To je dobrá otázka.

No, hlavně se živí jídlem, dobrým jídlem, to je jasné. Ale ne, toto živení jsem neměla zrovna na mysli.
Mám na mysli práci, zaměstnání, job, fachu. Tady jsem psala o tom, jak jsem v invalidním důchodu a to stále platí a souvisí to s tímto článkem.

Před Vánoci jsem odešla z práce. Byla to superpráce. Byla jsem tam vlastně jako výpomoc do kuchyně, ze začátku, ale velká šéfka čekala děťátko, tak jsem ji před porodem v mnoha věcech v kuchyni zastupovala. Milovala jsem to, protože jsem se mohla vyřádit a časem jsem vymýšlela celá menu. Juchů! Často jsme byly všechny na nervy. To víte, podnik plný bláznivých žen, ale stálo to za to. Vlastně, největší nervy byly s učni. Děcka se jdou učit na kuchaře, a ve svých 16 letech neumí oškrabat brambory. Byla to s nimi makačka, ale to by vydalo na samostatný článek. Ale abych jim zas tolik nekřivdila, jedna z nich byla opravdu schopná. Mohla i sama vařit a apokalypsa se nekonala.


Bylo to krásné prostředí. Bistro se jmenuje ADOLF ENGEL. Paní šéfová, velkotovárnice a miliardářka, pochopitelně, byla skvělá. Kolegyně, všechny, byly praštěné. Pak tam byly brigádnice, holky z gymplu, a ty jsem zbožňovala. Aby taky ne, poslouchaly mě na slovo. Haha. A jsem ráda, že jsem je i něco naučila a poslouchaly moje dlouhé rozmluvy o tom, jak by měl člověk dobře jíst a tak.
Upekla jsem tam asi tisíc dortů, uvařila milion porcí, roztrhala nespočet palačinek.... Vše bylo sluncem zalité a já byla spokojená. Jenže, moje tělo a nohy radost neměli. Je pravda, že jsem to přepískla, že jsem neměla stát u plotny, ale znáte to, když něco milujete... Hlavně, nemám vůbec dlouho stát a namáhat se. Jsem pitomá a tvrdohlavá.


Několik měsíců mě bolelo břicho a podbřišek. Byla jsem nafouklá a měla problémy se zažíváním. Obávala jsem se, že ve mně zase něco bují. Uff. Dohodly jsme se tedy, že odejdu z bistra.
Po Vánocích jsem si dala slušné kolečko po všech možných lékařích. Nikde mě nepochválili, protože jsem prostě blbá, blbá, blbá, jenže mě nebaví nic nedělat. Naštěstí vše dopadlo dobře, jen se lymfa rozlila trochu více do břicha a to mi tlačilo na srůsty. Břicho mi zůstalo, sakra, ale bolesti už ne. Uff!


Doktor mi zakázal chodit do práce, protože mi to prostě neprospívá. Že prý mám být radši doma a dělat si to svoje umění.
Můj důchod je spíš takové kapesné a vydělávat si potřebuji. Jak jsem už psala ve zmiňovaném článku, je těžké najít job, když jste v invalidním důchodu. Pracovat dle zákona, můžete jen pár hodin a zaměstnavatel vám pochopitelně nemůže dát plný plat. Ne, já prostě nebudu dělat vrátnou, nebo ostrahu objektu, fakt ne. Rozhodně toto zaměstnání neznevažuji, ale já mám jiné ambice, že? 😄 No a nejlepší způsob je podnikat. Cha! Jenže to taky není sranda.


Už leta se snažím uživit tím co umím, nebo si to teda myslím. Snažím se to dělat co nejlépe, ale pořád se učím a pořád se v tom plácám. Teď jsem se vrhla na šití nákupních tašek. Snažím se na to jít trochu ekologicky, tak je šiji ze starých plátěných závěsů, ubrusů a tak všelijak. Jakože se tomu moderně říká UPCYKLACE, kdybyste to jakoby nevěděli. Pochopitelně, že to nejsou jen tak ledajaké tašky, protože na ně kreslím. Dělám takové stylizované obrázky všeho možného a dost mě to baví. K tomu šiji takové ty vaky na záda a různé oblečení. Jelikož na tom makám jen a jen já, tak mi to trochu trvá a nešiji to ve velikých počtech.


Jeden by si řekl, jak je to super a já říkám že ano, ale vlastně ani moc ne. Někdy není síla, nápady. Někdo to musí nafotit, což mě taky baví, hlavně to aranžování, ale také se mi vždy nechce. Zapeklitost!! Do toho se musím starat o ty svoje buřty a dost mě to zmáhá, ale holt to musí být, že?



Přála bych si mít nějaký menší krámek, který by byl spojen s dílnou, klíďo v Rakovníku, pánč to mám kousek ... Och, to by bylo hezké! Hnedle by se to lépe makalo, ale na to si ještě chvilku počkám. A taky že se dočkám, vám říkám!
Vlastně mě to zatím moc neživí, ale jak všichni víme, jsem držák a nevzdám to a vymakám se, jak to bejvá v těch americkejch filmech. Prostě z bláta hezky do nebes.
A vy to dělejte taky. Vzdávaj se jen másla. 😊



Jo, takže jsem vlastně velkotovárnice v zácviku bez továrny. To taky jen tak někdo nemá. Hehe...
Taky jsem zapomněla zmínit, že se to, co tvořím, taky nějak jmenuje. Jmenuje je se to FATLEG ( jakoby tlustá noha) a pochopitelně to mohutně všem cpu na sociálních sítích, jako třeba na Instagramu a Facebooku. Myslím, že už mě plno kámošů nesnese, protože pořád s něčím otravuju, ale nějak ty lidi nahnat potřebuju. Prostě, sorry jako! A je jasný, že se musíte podívat. Jinak to nejde.

Nejhorší je to vše nějak uchopit a dát tomu všemu podobu, co dává smysl. A já na to někdy přijdu a bude! Bude to dobrý! Už aby to bylo. Hahaha...

No a tak já se vlastně nějak udržuji při životě, o penězích se bavit nemůžeme, ale jídla mám dostatek. A hodně zmrzliny. Hehe. Hlavně mám skvělé zázemí a to jako fakt. Můj drahý Pavele se hezky stará a celkově je skvělej a naši jsou tak trpělivý, že jim někdy postavím pomník, fakt, za zásluhy. :D

Už toho asi více nesesmolím. Jen to, abyste nebyli něšťastní, když se vám třeba nedaří, protože to prostě bude dobrý, jen zatnout zuby a vydržet. Je to teda dost těžké, ale věřím, že to přinese ovoce, koláče, peníze, tryskáče...

LOVE VOLE <3

Komentáře

Okomentovat

Oblíbené příspěvky