Kdy se z nohy stala tlustá noha?

Kdy se z nohy stala tlustá noha?

Již jsem zde psala něco o lymfě, takže už tak nějak víte, jak to všechno funguje. Teď Vám vysvětlím, jak to vlastně začalo u mě. Možná to bude trošku delší vyprávění, jelikož zde odhalím celou mou anamnézu od dětství, abyste věděli, co vše je za tlustou nohou a jak se to vlastně všechno seběhlo.

Připravte si kapesníky!!! 

Já a Hubert :)

Už jako miminko jsem se narodila jako uzlíček plný nemocí. První byla vrozená Hepatitida B, těžko vysvětlovat, jak se to stalo, je to dlouhá historie. Po 2 měsících mého života přišla ledvinová kolika a vysoký míšní tlak. Utekla jsem hrobařovi z lopaty. Celé dětství a vlastně i doteď zápasím s nevědomostí lidí, a kolikrát znechucenými pohledy, že mám něco, jako je děsivá žloutenka. Nikdo si ale neuvědomuje, jak je pro mne složité to všem říkat, protože musím. Přátelé, ti to chápou, ale je to těžké v práci, málokdo to pochopí a málokdo o tom něco ví.  Mít tuto nemoc je veliký handicap. Nesmíte dělat hromadu věcí, které vás baví, protože to játrům velmi škodí. Nesmíte třeba čokoládu!! Katastrofa! Jako holka jsem nikdy nesměla používat antikoncepci, což je asi jediné pozitivum:)

 Aby toho nebylo málo, čekala jsem miminko. Bylo to krásné a úžasné, ale něco už tenkrát bylo víc špatně, než jsem tušila, a o miminko jsem přišla. Rok poté začaly jedny z největších útrap mého života. Po velikých bolestech, hodinách u lékařů a operaci, mi byl diagnostikován karcinom ovaria - rakovina vaječníků. Začal takový kolotoč, který je těžké si představit. A moje naděje na to, mít dítě, se začala vytrácet, ale doktoři byli shovívaví :) A nastal problém, jak to řeknu rodičům a sestře?  Asi jeden z nejtěžších momentů v životě, kdy říkáte rodičům s pevným hlasem, "Mám rakovinu, ale neboj, to bude dobrý!" Je šílené vidět své milované trpět kvůli Vám! Ale já to tak nechtěla nechat. Snažila jsem se být veselá a nedávat moc najevo, že mně něco bolí, i když to někdy bylo opravdu složité. Když se nemůžete hýbat, tak těžko předstíráte, že je Vám dobře. Shit happens :D 

Měla jsem veliké štěstí, že v Tomayerově nemocnici mi místní primář, už bohužel neznám jeho jméno, zařídil péči na onkologii v nemocnici u Apolináře u Doc. Cibuly. V té době jsem byla jejich nejmladší pacientkou a věnovali mi opravdu tu největší a nejlepší péči. Všichni byli velice hodní a měla jsem pocit, že mě opravdu chápou. 

Pak přišla operace. Doc. Cibula mi vše vysvětlil, co se může stát, co mě čeká. Rozpárali mi břicho od bránice až k podbřišku a začali vybírat vše, kde by mohly být schované metastázy. Vzali mi většinu lymfatických uzlin z dutiny břišní, podél aorty, v malé pánvi. Dále jsem přišla o slepé střevo a předstěru břišní - omentum. Takže jsem o pár kusů svých ctěných vnitřností lehčí :) 

Po operaci vlastně nevíte, co Vás čeká, zda to přežijete. Máte v hlavě chaos! Víte, že Vás čeká léčba, ale pořád na Vámi krouží smrt! Nikdo Vám neřekne, zda to opravdu pomůže. Nikdo to totiž jistě neví.

Plešky :)

Pamatuji si a to hodně silně, když jsem viděla svou jizvu. Myslela jsem, že se zblázním, že jsem zohavená a k tomu ty strašné bolesti! 

Následovaly chemoterapie, asi nejbolestivější a nejhladovější období. Samosebou se snažíte usmívat a blízké přesvědčovat, že se nic neděje, že to, že vážíte 41 kg, bude brzy v pohodě. Na tomto předstírání je strašně důležité to, že tomu věříte i Vy sami. Já tomu věřila, i když jsem každé tři týdny na 10dní byla zavřená v nemocnici, kde jsem byla ověnčena hadičkami, nadopovaná léky a tlačili do mě nutridrinky. (Časem už mi tekly i ušima!! Děsná záležitost, ale pomáhá!)  I ve chvíli, kdy Vám doktor řekne, že je to všechno špatný. Pobrečíte si pod peřinou, ale druhý den, jakoby nic, ikdyž to v podvědomí máte a přemáháte se, seč můžete.

Bylo to těžké, ale měla jsem úžasného chlapce, který se o mně staral, bral mně na výlety a snažil se mi dávat najevo, že jsem silná, že všechno zvládnu a já to ZVLÁDLA :) Díky Honzíku :)

Když hrůzy pominuly a já si zvykala zase na vlasy, řasy, obočí a na chlupy obecně, po nějaké době přišla další rána. Doktoři mi řekli, že to vypadá, že je zlý bubák opět zpět. Myslela jsem, že je konec světa! Přišla další operace. Při té zjistili, že to nádor není, ale že se mi zdeformoval jediný vejcovod, který mi zbyl, takže další naděje na to, mít potomka byla ta tam. Vaječník zachovali, ale otěhotnět mohu jen uměle, což sebou nese další nepříjemné věci, jako je třeba píchání si hormonů, kterých, jakožto člověk, který má nemocná játra, mohu užívat o mnoho méně, než "zdravé" ženy, takže šance, že se mi vytvoří zdravá vajíčka k oplodnění, je velmi velmi velmi malá. Jeden pokus už za sebou, se současným chlapcem máme, ale neúspěšný. Brzy budeme zkoušet další :)

Žížala :)

Aby toho všeho, těch starostí a lékařů nebylo stále málo, po skončení chemoterapií mi díky odebrání lymfatických uzlin z dutiny břišní začaly velmi otékat nohy. Není to ale takové to normální otékání, ale lymfatický otok - lymfedém, jenže to Vy přece už víte:)  Jsem poměrně hubená, ale moje nohy vypadají jako cizí. Jsou velmi tlusté, neohebné a sehnat si kalhoty je nemožné! Ještě že šiji, jinak nevím, co bych nosila. To samé s botami, ikdyž to není zas takový problém, ale pro holku vlastně ano. Nemohu nosit balerínky, lodičky, nevejdu se do kozaček, zimní boty jsem nenazula 7 let. - tohle už ale taky znáte, ale někteří třeba ne. 

Je moc těžké se s tím vším vyrovnat. Někdy jsou chvíle, kdy bych tu radši být nechtěla. Chtěla mít jiné tělo a žít jako někdo jiný, kdo nemá v hlavě brouky a nemusí se každý den koukat na následky toho všeho. Prolila jsem tolik slz, tolikrát se přesvědčovala, že mám být ráda za to, co mám. Jsem ráda, ale je to tak složité. Vše to stojí mnoho úsilí. Ty pohledy lidí na koupališti, tolik prstů které si na Vás ukazují a nedej bože, když jdu ven v kratší sukni! Jednou se tomu všemu ale postavím, a budu ještě silnější a všem to ukážu!!! Nemít přítele, který moje tělesné chyby zbožňuje, bylo by to ještě těžší! Díky za něj a za rodinu a úžasné přátele, kteří mají se mno trpělivost! :)

No a vidíte to, ta cesta k tlustohám byla opravdu dlouhá...uff!! 

Autor: Fotograf bez talentu
https://www.facebook.com/beztalentu/photos/pb.541340645901570.-2207520000.1428848302./747117768657189/?type=3&theater

Někomu může přijít na mysl, že jsem opravdu asi dost zakomplexovaná. Jo jsem, ale jen směrem ke všem nohám :D JENŽE, já vím, že to bude dobrý, protože už pár dní jsou nožky jak máslíčko a zmenšily se! Juchachá!

Šmitec!