Život tlusté nohy v invalidním důchodu

Určitě již z nadpisu tušíte, že asi jsem takzvaný IND, neboli invalidní důchodce. Jojo, je to tak! Je mi lehce přes 30 a už je můj status ověnčen čímsi, co zavání stářím. CHA! Ale nebojte, není to taková tragedie, ale zároveň to není ani úplně ideální, prostě, taková normálka. Chápete, jak to myslím? No...

Jako asi každý jsem se snažila pracovat a být v tom dobrá. Našla jsem si práci, kterou jsem zbožňovala. Kolektiv byl úžasný a z mých bývalých kolegů se stali perfektní přátelé. Jenže, moje tělo bohužel nějak stagnovalo a nemohla jsem pracovat 8 hodin denně, prostě to nešlo, ikdyž jsem se přemáhala. Moje nohy to nedávaly a nějak jsem ležela v žaludku mé nadřízené, která byla mimochodem děsná tento...tamto!!! Kvůli ní jsem začala i špatně jíst a spát. Byla jsem extrémně vystresovaná.
Každopádně, rodina na mně tlačila, ať si zařídím invalidní důchod, že na něj mám nárok, jelikož jsem po těžké nemoci a moje nohy nevypadají, že by se chtěly zítra odbuřtit. Pochopitelně mě to frustrovalo a neustále jsem si opakovala, že přeci na tom nejsem tak špatně, abych byla v důchodu. Nepřišlo mi, že jsem na tom tak, aby mi důchod odklepli. Přece jsem velmi aktivní a pořád někde lítám a tak, jenže, to je přesně ono. Já prostě taková jsem!! Tedy, teď už jsem poměrně vyklidněná, ale víte, jak to myslím, ne?
Tak jsem se tedy rozhodla, že si tu pitomou žádost podám. S lékařem jsme vyplnili žádost, odeslali a čekali. Už si ani nevzpomínám, jak dlouho to trvalo, ale myslím, že to bylo přibližně 2 měsíce a přišel dopis s tím, že máme zaslat více dokumentace a že se mám tehdy a tehdy dostavit na komisi.
Na komisi jsem tenkrát nešla, ale vůbec to nevadilo. Rozhodli to beze mně. Já jsem musela tehdy být v práci. Byla jsem velmi překvapená, jak to dopadlo. Usnesli se na tom, že mé postižení spadá do invalidity II. stupně.
Sice to zní skvěle, ale až tak skvělé to vlastně není. V tu chvíli se vám, pochopitelně, pro zaměstnavatele, sníží vaše pracovní schopnost tzn. že můžete hodinově zastat méně práce a zaměstnavatel se vás začně zbavovat. Lze to pochopit, ALE! Ale jak s tím žít? Pracovat? Jak a kde? Ehm... Kdyby zaměstnavatel chtěl, tak si tam invalidu nechá, jenže v tu chvíli máte status nemohoucního a toho se oni nejspíše bojí, když v tu chvíli na plat bude hodně stát přispívat.  Osobně mi to bylo líto, ale na druhou stranu, nemládnu a moje tělo už bohužel lepší nebude. SAKRA!
A co jako dál? No, toť otázka. Odejte z práce a buď začnete podnikat, nebo hledáte práci pro osoby se sníženou pracovní schopností, což je problém. Navíc, důchod je hodně nízký. Je jako jasné, v nižších stupních invalidity, že nejde o to, aby z toho člověk žil, ale aby mu to vykompenzovalo "neschopnost". Pokud ale nemáte zázemí, kde vás nekdo v podstatě živí, tak jste v prdeli. Jojo, přesně TAM! Dejme tomu, že si práci najdete, což se podařilo i mě, ale zaměstnavatel vám za 4-6 hod práce denně toho moc nedá, ikdyž mu stát dost přispěje. Máte měsíčně cca 12tis. Kč i s důchodem, což je opravdu málo na to, aby si člověk zaplatil nájem, jídlo, dopravu a další nezbytné věci z žití. Já mám štěstí. Já mám to zázemí. Mám kde bydlet a můj parter vydělává a je zdravý. Jenže, já mám právě to štěstí, co jiní nemají. Také je problém v tom, že nabídky zaměstnání by byly, ale když máte invaliditu kvůli vaší hybnosti, tak přeci nemůžete dělat hlídače objektu. A takovými nabídkami se to jen hemží. Bohužel vás to nutí dělat to, co ani nechcete, mít štěstí, nebo podnikat. A to je další průšvih.
Podnikání je drahá věc. Hooodně drahá a zkušenosti mám, ale o tom jindy, to je na další obsáhlý článek.
A co teď jako dělám? Jak jsem psala v minulém článku, tak jsem doma, léčím si nožky a snažím se tvořit, šít, malovat, aby z toho třeba časem něco bylo. ;)
A jak to máte vy? Jaké jsou vaše zkušenosti? Vaše názory? Neodvažuji se podávat nějaké rady, protože tomu nerozumím a vydavám zde jen své svědectví a zkušenosti.
Pokud byste znali někoho, kdo tomu rozumí a pomohl by mi ostatním vysvětlit, jak to vše je, tak budu ráda a určitě mi dejte vědět.
Snad jsem nikoho moc neunudila a ve zkratce vás seznámila s tím, jak to bývá.
LOVE VOLE 💜

 

Lenivé nohy po noční bandáži.