Článek, který nemá jméno...

Hrozně dlouhou dobu jsem nevěděla, co psát. Vlastně to pořádně nevím ani teď, ale asi bych měla. Musím, protože se flákám už dostatečně dlouho.
Všimli jste si, že to píšu často?
Sakra. Samý výmluvy.

Teď se hodně soustředím na vlastně nic moc říkající příspěvky na Instagramu. Ony tedy nějaké sdělení mají, ale asi to není úplně to, co se čeká od Tlusté nohy. Jenže, ono je to FAKT těžký.
Ráda bych zaujala větší skupinu lidu, než jen tlusto - nohy, tlusto - ruce a tlusto - cokoliv. A ne, nemluvím o tuku, ale o lymfě, ale tuk mi taky neva. 

Prostě mě baví ukazovat i jiné části mého života, jako je moje tvorba, šití, malovaní, vaření a pitomý kecy jen tak o ničem. Patří to ke mně a dokresluje to moji osobnost. 

Možná, že je vám úplně fuk, o čem píšu, protože si rádi přečtete cokoliv, nebo prostě chcete osvětu a štve vás, že na to tak trošku kašlu.
Dělat osvětu je peklo! Je to dost závazné a já to asi moc neumím. Nerada bych na toto téma psala nějaké hovadiny. Přeci jen, nejsem lékař, ale pacient, laik.
Nechci psát jen o bandážích, punčochách a otocích, protože, koho to zajímá? Jako jasný, lymfedémáky určitě, ale taky né pořád, však na to doma čumí pořád, neasi.
Za tu dobu, co se pohybuju v týhle ,,lymfo" sféře, tak z nor začaly vylézat osoby, jako já, se stejnou diagnózou. To nebývalo. Měla jsem pocit, že jsme tak tři v republice. 😂 Ale i tak, pořád mám pocit, že není moc o čem, a komu psát. Jenže já pořád o něčem pochybuju. Nejsem jako ty americké lymfoženy, které jezdí na konference a píší o tlustých končetinách téměř denně. Toto si nedokážu představit. Možná je to tím, že už jsem si prostě zvykla. Co já vím? Já nic nevím. Pořád mám tolik otázek. Pořád hledám odpovědi, ale je to marný, je to marný... 
Chci ukázat, dokázat, že je v pořádku být jiný, nemocný, a dá se žít, jako žijí ostatní.
Chci dokázat, že ikdyž je to handicap, tak je to i trochu roztomilý, mít končetiny, jak hadrová panenka. Že nebýt normální, z pohledu na dnešní ideály krásy, JE normální. Prostě je to jen nějaká bezvýznamná anomálie. A jo, bezvýznamné to vlastně není, protože je to fakt dost nepříjemná komplikace, ale jak ostatní podpořit? Fňukáním nepomůžu ani sobě, ani jiným. 

Teď se mi to píše, ale jak všichni víme, bylo to veliké trápení, dostat se tam, kde jsem nyní. A já jsem, narozdíl od jiných čtenářů, vlastně úplně v cajku. Jsou daleko horší handicapy, to je jasné, a moc dobře to vím. Každého trápí to svoje.

Možná to sdělení nedává úplně smysl, ale to nevadí. 😂

Péče o naše otoky je vlastně něco, jako když chodíme kadit, nebo si čistit zuby. Odpoledne už si nejsme jisti, zda jsme to udělali. Určitě to sami znáte.

Takže jako, jsem už zvyklá a nedokážu si představit, že by to bylo jinak, ale zároveň chci, aby to tak nebylo, abych tohle nemusela podstupovat. 

Jsem šťastná, že už nepláču při každém sprchování, když si meju nohy a břicho. Jsem ráda, že jsem začala nosit krátký sukně a kalhoty, do kterých se dost těžko nasoukám, ale koho to zajímá, když se v nich cejtím sexy?  Pak najednou zjistíte, že si málokdo všimne, že máte nějakou anomálii. Je to taková slepota pro moje dobro. Haha. 

Jsem ráda, že na koupališti, v aquaparku, se mezi ostatníma nosím, jak nějaká sexbomba, na kterou ostatní čumí jen proto, že je neodolatelná, a ne proto, že má buřty místo nohou.
Oni teda na nohy čumí a ukazují si, ale já si nastavila mysl tak, že to vše dělají jen pro to, že jsem úžasná! 

No, není to úžasné? Je! Ale do psíprdele, proč mi to trvalo téměř 12 let? Jako pardon? Teď se mi tu machruje, ale byl to boj. Ne, to nebyl boj, to byla válka, jako sviňa! Vlastně ani moc nechápu, že jsem to dopracovala do fáze, kdy mám nohy ráda a ráda se koukám na to, když mám nějaký skinny extra stretch jeans,  ALE nesmím se podívat do zrdcadla!!! Jako fakt. V zrcadle jsem brambora. Nesouměrná. Ten pohled mi dost kazí, ten zidealizovaný pohled ze zhora. Myslím to tak, když se koukám prostě na nohy k botám. Chápeme? Se nějak nemůžu vymáčknout. Sakrapráce! V tu chvíli mi přijde, že je to v cajku, a že vůbec není poznat, že jsem naprosto nesouměrná. Taky je dost blbý, když se podívám ze zadu na lýtka. To je taky velký špatný, protože ta, narozdíl od pohledu v zrcadle, vypadaj giganticky. Z pohledu holeně dobrý, ale pohled na lýtka NEBRAT! Hele, je to dost složitý. Vlastně se všemožně snažím přesvědčit, že je vše naprosto v pořádku. 🤦🏼‍♀️😂
Považuju to za dost osvobozující způsob, jak se nezbláznit úplně.

Vlastně jsem Vám tady tím žblebtáním chtěla sdělit, že budu psát prostě o všem, ať nečekáte jen zanícené a poučné kecy o lymfedémech. Chápeme?
Normální osoba by to napsala ve dvou větách, ale já se musit rozepsat. Klasika.
Tlustá noha je prostě věčná a chtě, nechtě, se v článcích objeví.

Každopádně, mám v hlavě nápad, asi jako těch dalších třitisíceosumsetčtyřicetdva, ale říkat o tom nic nebudu, protože z toho zas bude veliký prd, jako z reportů, které jsem slibovala tak před rokem. Prostě si tu tak něco budu psát a uvidí se, jak si to kdo najde, a jak se to bude líbit.

A víte co? Já už na tenhle článek kašlu, ale fakt. Píšu ho dva dny. Furt do toho čumím jak vejr, přepisuju a určitě jsem to už dávno pokazila.

LOVE VOLE <3

Tlustá noha foreva!