Zpátky v čase - Tlustá noha oslavuje a vzpomíná


Před pár dny, při vylepšování blogu a vymýšlení témat, jsem přišla na to, že jsem před dalšími pár dny měla 5. výročí založení Života na tlusté noze! 💙🎉 Juchuchů! Oslavujme! A že je co oslavovat.
To je radosti :D
 
A můžeme si z vesela zavzpomínat, jak to tehdy začalo.
Jdeme na to!
Takže, před pěti lety, touto dobou, jsem ještě bydlela v Praze, ale ne na dlouho, vlastně už jsme byli v procesu pomalého stěhování se na vesnici. Ostatně, vyprávění o životě na vsi jste už před lety četli tady, a pokud ne, tak šup!
V té době jsem se sebou dost zápasila a řekla si, že si začnu duši léčit tím, že začnu psát. Rozhodně mi to pomohlo, na což jsem patřičně hrdá. Taky se mi někdy podařilo pro sebe udělat něco, co má smysl, žeo. Vlastně jsem z počátku ani netušila, že to vyjde. Pravda, byla to hodně dlouhá cesta, ale vyplatila se.
To, že jsem začla psát, má více pozitiv. Vy třeba už víte, co jsou to lymfedémy, máte trochu ponětí o životě s touto nemocí atd... Našlo si mě pár stejně postižených a zjistili, stejně jako já, že nejsou sami. Někteří, co tušili, že s nimi není něco v pořádku, si zašli k lékaři a léčí se, někteří se mnou nechali inspirovat, a začali také se sebou bojovat. Kontaktoval mě kdekdo se svým trápením, a já jsem strašně šťastná, že jsem je mohla podpořit a inspirovat. To vědomí, že někomu pomáháte, je úžasné. A Vy pomáháte mně. Moje srdce plesá a poskakuje až k nebi. :) Ráda bych to zapila nějakým vínem, ale bohužel mám po ruce jen Matcha, ale tak dobrý! Jupí a na zdraví!
1. fotografie na blogu
Za dobu, co píšu, jsem se rozhodně nezlepšila. Pořád jsem nekonzistentní a zápasím s čárkama. Jsem hrozná. Hrozná ostuda, ale tak co, prostě to asi není můj mozek už pořádně uchopit, nebo nevim. Jak nad tím vždycky přemýšlím, aby to bylo vše dobře, tak nasekám chyb, až to není hezké a postupně to opravuji po publikování. No děs! :D Taky jsem se ještě naneučila si psát poznámky, abych nezapomněla, co bych mohla psát příště. Kolikrát mě napadne něco skvělého, na co určitě nezapomenu, a ejhle, druhej den jsem dutá. To se musí změnit!

Přemýšlím, co se ještě dělo v té době.
Nastěhovali jsme se do té rozkošné rujny, jako úplný tragédi bez peněz. Zápasili jsme s tím velice statečně. Také jsme se učili žít mimo Prahu. Hlavně pro mě to byl šok. Celý život si žijete ve velkoměstě, a najednou se ocitnete kdesi v prdeli, kde je klid, jak na krchově, všechno smrdí hnojem a neskutečně tam řvou ptáci. Paviáni jedni!! Ona to teda byla na jednu stranu fakt nádhera, ale na tu druhou, to bylo dost divný. Žádní kámoši za rohem, ségra po ruce, žádnej obchoďák, žádný pohodlíčko MHD. No do prdele. Autobus tam jezdil, ale málo. Zase to mělo výhodu, oproti místu, kde bydlím teď, že to bylo do civilizace jen 5km, kdežto tady je to 18-20 km. :D A nebyla bych to já, aby se mi nestalo něco děsivého. Jsme si jakože pořídili auto, protože Pavele se potřeboval dostávat brzy do práce, ale místní autobus jezdil úplně jindy, než bylo potřeba.
Cesta za domem
Tak jsme si pořídili starou Astru od souseda mých rodičů. Ze souseda se časem vyklubal pěknej hajzl, podvodník, zloděl a gambler, ale tak u některých lidí se to asi stává. No, každopádně, jedno ráno jsme si z vesela vyrazili směr město, já smrt v očích, protože to bylo poprvé po několika letech, co jsem řídila, a hlavně, jsme se musela pak dostat zase domů. Vše se zvládlo. Sice jsem párkrát zazmatkovala a zabloudila, ale dobrý. Druhý den se cesta do města opakovala. V pohodě si vyjedeme a najednou, kousek od domu, mezi poli, se začal z podpalubky valit černo černý dým a smrad. Zastavili jsme a vyskočili z auta. No a co se asi tak stalo? Pod kapotou nám to krásně vyhořelo! Pecka! Auto jsem si vyloženě užila, a shořely tam snad všechny kabely. No, co Vám budu povídat? Auto prostě v hajzlu! A milý soused ještě hrozně naléhal, ať mu to celé konečně doplatíme. Moc se mi nechtělo, když bylo auto před pár dny na technický a evidentně nám ho prodal v prdeli. Ikdyž, kdo mohl tušit, že jsou tam kdesi pohryzaný kabely. Takže toto byl zážitek k nezaplacení.
Zase jsme chodili pěšky, a nákupy v Ikea taškách tahali vlakem. Jo, jezdil tam i vlak, to jsem zapomněla, ale až nad vesnicí. Uff! Vopruzácky daleko.

Tlustý hohy a poleno

V té době jsem také napsala pár, již zmíněných článků o životě na vsi. Třeba jsem tam popisovala to, jak jsem sekala celou zahradu srpem. No jako sorry, ale když nemáš sekačku, tak co jinýho dělat, žeo. A než jsem to dodělala, tak ta tráva už zase znova vyrostla. Grrr! Nekonečnej příběh.
Majitel domečku byl sice hodný pán, ale byl to takovej ten kutil, kterej moc věcem nerozumněl. Třeba jsme se dost často podivovali, jaktože se nám každý 3 měsíce totálně odpálí čepadlo na vodu. Trvalo nám to docela dlouho, než jsme to vyřešili. Museli jsme si dojít do takovýho toho obchodu s čerpadlama a vysvětlit jim, co se děje. Málem mě jeblo, když nám řekli, že ten motoreček, co se k čerpadlu připojoval ve sklepě, byl na malinkatý čerpadýlko. Pak není divu, že se to pokaždý odpálilo. Takovejch čerpadel, co majitel a my, nakoupili. Božínku. A takhle jsme si tam žili. Každý den byl dobrodružství.
Třeba, jak mě Pavele zamknul v domě, a vzal si s sebou do práce i moje klíče? Pro dřevo, který jsem musela řezat ručně pilou, a že to byly klády, jsem musela chodit oknem. Psa pouštět oknem. Prádlo na sušák nosit oknem. Byl to opravdu skvělý zážitek. :D Jediné štěstí bylo, že se okno nacházelo opravdu nízko, jinak nevím, co bych dělala.
Jsem i ráda, že mám takové zážitky za sebou, protože to svědčí o tom, že rozhodně nemám nudnej život.
No, a to bychom měli k té fotce a ke vzpomínkám. Naštěstí mám takových fotek ke vzpomínání více.
Příště budou další.

Také bych Vám všem chtěla převelice poděkovat, ža Vaši přízeň, trpělivost, porozumění, názory, připomínky a lásku. Jste zlatí!

Tak LOVE VOLE<3 a zavzpomínejte si taky.








Komentáře

  1. To už ke pět let :O Wow. Přečetla jsem všechno, poctivě, písmenko po pismenku. "Informace, Stefanyyyy" ;) Moc mě to tu baví. I když mám život někdy samou sračku, tady je veselo. A když je vážno, tak si říkám, doprdele mám se fajn. Děkuju a držím pěsti ✊ Love Vole :* <3

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Jé, Peťulo, tak to moc ráda čtu. Jsem neskutečně vděčná, že se najde někdo, koho ty moje žblebty baví! On je život celkově, pěkná sračka, ale musí u toho být taky legrace, aby se to dalo přežít.
      Moc moc děkuji za přízeň a snad brzy zase něco sepíšu.
      LOVE VOLE a pac a pusu <3

      Vymazat

Okomentovat

Oblíbené příspěvky