Potrat.

Tohle nebude hezký, ani příjemný. Mám v plánu řešit něco, co zažila hromada z nás. Hromada žen. Je jedno, zda dobrovolně, z donucení, spontánně, nebo ze zdravotních důvodů. Ono těch důvodů bude určitě více, ale nemám kapacitu to rozepisovat.
Pro mně je to jedno z nejcitlivějších témat. Hele, rakovina byla peklo, ale tohle je pro mně na podobný příčce, co se týče trápení.

Já fakt nerada fňukám. Vlastně, nesnáším to. Když fňukám, mám pocit, že jsem slaboch. 
Teď si asi trošku zafňukám. Možná je to téma, u kterého, za daných okolností, by se to mohlo odpustit? Nebo to brát jinak? 
Tak jako, musím se nějak ukonejšit. 

Před pár dny to bylo 15 let, co jsem potratila. 
Jakože nechtěně. Na potrat bych nešla, ale to neznamená, že jsem proti potratům, to ne.
Nikdy jsem nebrala antikoncepci, nesmím, no a tak se to jednou přihodilo. Stane se. 
Byla jsem ráda a těšila se, fakt že jo. Bylo mi 19. Sice jsem byla ještě tele, ale co už. Rodiče se těšili a my s chlapcem, také. Měla jsem fakt štěstí, protože být v té době asi s někým jiným, tak by potrat nejspíše proběhl jinak, nebo nevím. Kdyby, kdyby...

Nejkrásnější bylo, když jsme se šli podívat, jak ten malý shluk molekul vypadá. Taková fazole. Bylo to krásný a my byli dojatí. Hrozně jsem si užívala ten pocit, že ve mně něco roste a bude to určitě úžasná osobnost. Už jsem si v mysli malovala, jaké to stvoření bude. Připadala jsem si krásná a silná, taková fakt ženská. No aby ne, povyrostla mi prsa a břicho. 
 Těšila jsem se a nemohla se dočkat. I nějakou výbavičku jsme koupili. To byla chyba.

Začínala jsem druhý trimestr a nikdo nečekal v té euforii, že se něco může pokazit. No a ono se pokazilo.
Byla jsem na vyšetření a vše proběhlo dobře, jen jsem měla malinký hematom a trochu mě pobolívalo břicho, ale nebylo to nic neobvyklého. 
Druhý den, kolem páté ráno, mě probudila neskutečná bolest, ale šílená. Na záchodě jsem zjistila, že krvácím. Hodně. Tušila jsem, že to asi nebude v pohodě, a v duchu jsem prosila, ať je to dobré, že se nic neděje.

Rychle jsme jeli do Podolí na pohotovost.
Pohotovost byla tak pohotová, že jsme na doktora čekali 2 hodiny. Nekonečné hodiny plné naprosto neskutečných bolestí a myšlenek. Podotýkám, že z pacientek, jsem tam byla jediná! Po nějaké době přišla sestra, seřvala mě, že nejsem normální, co tam jako ležím na lavici, schoulená do klubíčka, že si mám sednout. Nechtěla pochopit, že v té poloze necítím takovou bolest. 
Uplynuly ty 2 hodiny a po schodech šel lékař, který se protahoval a zíval. Jako fakt netuším, zda měl ještě šichtu jinde, nebo mě tam nechal čekat, než dospí. To ví jen on.

Prohlídka byla příšerná. Úděsná. 
Padaly klasické otázky. Pozastavil se nejprve nad mým věkem a taky se tak podle toho choval. Jakobych byla něco míň, když mi je 19, jsem v tom, a do toho ta vrozená chronická hepatitida. No tragedie! Patrně měl pocit, že nevím co říkám a ptal se, zda byla moje matka narkomanka, nebo alkoholička, nebo zda já beru drogy. Ne pane doktore, ani jedno! Ono totiž jinak k hepatitidě přijít nemůžete, že? Takových situací jsem zažila, a stále zažívám, hodně. Ani já, ani maminka, za to nemůžeme, ale diagnóza mluví jasně! Přece. 
Konečně jsme došli k vyšetření. Vnitřní ultrazvuk do mě vrazil, jakoby nic. 
Pohoda, ono to totiž vůbec nebolí. Je mladá, blbá, fetuje, tak to vydrží. 
Čekala jsem, už když jsme tam jeli, že na mě budou hodní, citliví. Jak já jsem se mýlila. 
Naprosto suše mi oznámil: “Nebije tomu srdce, je to mrtvé.”
Normálka ne, odpálit to takhle do placu, bez nějaké empatie. Když jsem začala strašně plakat, přišla sestra, plácla mi mezi nohy vložku, a ať se jdu obléknout. Do toho začal doktor blekotat něco o přírodním výběru, že jsem mladá a dětí budu mít hromadu a blá blá... Tohle mi vlastně říkal pak snad každý gynekolog. Jak se všichni mýlili, a jak já bych jim chtěla vlepit facáka. 
Poslali mě na chodbu, a ať počkám, že si mě tu nechají, že plod musí ven.
Můj kluk byl vzteky bez sebe. Nechtěli mu nic říct. Dozvěděl se to samé o přírodním výběru, že přežije ten nejsilnější, a že jsme mladí.
Připadala jsem si strašně, bezmocně, nechutně. Chtělo se mi umřít. 

Musím se přiznat, že některé vzpomínky jsou dost zkreslené, takové jako z dálky a některé jsou naprosto jasné. Už je to dlouho, něco jsem asi i vytěsnila, asi...

Na pokoji jsme byly tři. Ani nevím, jak jsem se tam dostala. Najednou jsem v ponurém pokoji a ani nechápu, co se to vlastně děje.
Pamatuju si, že jsem koukala na tu cihlovou zeď hradeb Vyšehradu.
Ty dvě ženy, které tam byly semnou, už měly nějaké děti, větší. 
Všechny jsme potratily. Ta jedna, bylo mi jí neskutečně líto, musela porodit mrtvé miminko a selhaly jí ledviny. 
Říkala jsem si, jak jsem blbá, že mě se vlastně nic nestalo, že jsou na tom druzí hůře. 

Čekala mě cesta na sál, kam jsem se přesouvala ještě se dvěma ženami. Pamatuju si hlavně tu druhou. Byla mentálně postižená, starší, prošedivělá, a vykládala, že má slabou dělohu a pořád potrácí, a že jí v ústavu říkali, že by neměla mít dítě, že bude nemocné. Byla jsem z ní krapet v šoku. Usmívala se, plácala rukama a pořád něco vykládala. Ta druhá žena mlčela.
Na řadu jsem šla jako poslední. Přišla jsem na sál, kde na mě čekaly tři sestry. Takové milé sudičky. Jedna mě poprosila, ať si vylezu nahoru, že mi píchnou kanylu a podají nějaké léky.  Nikdy nezapomenu na ten pohled na to lože. Byl pod ním kýbl. To mě dost vylekalo, ale asi to jinak nejde, nebo nevim. Když jsem tam už teda ležela, s nohama do nebes, sestry mě začaly konejšit a vyptávat se, kdo jsem, co dělám a tak. Bylo to příjemné. Po nějaké době mi přinesly deku a zakryly mě, že to bude ještě trvat, že mám to béčko a na sále jsou kvůli tomu jiná pravidla, což chápu. Držely mě za ruce, hladily po hlavě a snažily se mě uklidnit. Byla jsem velice ráda, že je na sále někdo tak hodný. 

Najednou jsem se probudila na pokoji a nic nevím, akorát jsem cítila příšernou bolest v podbřišku, ale zároveň, takovou zvláštní úlevu. Ze všeho nejvíc mě bolela duše a mozek. Vůbec jsem nevěděla, co dělat, ale hormony to věděly naprosto přesně. Skoro jsem vyplakala oceán slz a nešlo to zastavit. Strašně jsem se za sebe styděla. Vždyť jsou horší věci. prostě jsou, ale já byla tak plná emocí a byla jsem tak zmatená.

Když jsem se nějak vybulela, povídaly jsme si na pokoji, jaké máme životy, co děláme a podobně. Pak měl někdo z personálu naprosto výborný nápad, a dali nám na pokoj ženu po porodu, které odebrali dítě, protože muselo do inkubátoru a jí dali nějaká antibiotika, či co. Pořád tam běhala po pokoji, a strašně řvala, že chce svoje dítě, že jsou to zločinci a tak. Místy jsem měla pocit, že ji vemu pod krkem. Pak se ozvala jedna z pacientek, že nám ji je moc líto, ale že ona porodila a druhý den své děťátko uvidí, ale že my už nikdy. Sklapla. 

Pak mám totální prázdno, ale vím, že mě domů přivezla Terka, moje malá ségra, s přítelem. Hezky se o mě starali, ale bohužel museli taky někdy odejít. To byla chvíle, které jsem se bála nejvíce, že budu sama se sebou. Můj přítel byl v práci a zbytek rodiny taky. Prostě to jinak nešlo. Chtělo se mi strašně moc umřít a nevěděla jsem, co se sebou. Pořád jsem jen plakala a plakala. Ono taky šestinedělí bez dítěte, není nic moc. Taky jsem nikdy netušila, že mě to může potkat i po potratu.
Docela mě zachraňovala hudba. Moje nejvíc nejlepší kamarádka, Kája, mi půjčila dvě alba od Pearl Jam, tak jsem si je pouštěla dokola, hlavně jednu písničku - You are. 
Doma jsem byla celé šestinedělí a nikam se nehla. Jen jsem spala. Jídlo mi nic neříkalo a alkohol jsem nepila. Sakra! Možná bych to se sklenkou vína snášela lépe, nebo ne? 
Ani si nevybavuji, co jiného se dělo, kromě toho, jak jsem se trápila. Byla to tak šílená vnitřní bolest. Vždyť jsem měla mít miminko, a vše bylo tak nádherné, tak proč? Co se jako stalo? 
Po uplynutí šesti neděl, jsem si měla jít pro výsledky do Podolské porodnice. Jen co jsem tam vstoupila, se mi začaly koulet slzy po tvářích. 
Přišla jsem do narvané čekárny, kde ze dveří vyřvával jména pacientek nějaký starý doktor. Když na mě přišla řada, tak jsem se bála jít dovnitř. Seděl tam starý pán, který se na mě ani nepodíval, a na stole měl ultrazvuk. Řekl mi, že dítě se přestalo vyvíjet a že kdyby se narodilo, stejně by nevydrželo.  
Nashle!

Často nad tím vším přemýšlím a říkám si, zda to nebylo celé úplně jinak a mám to jen zkreslené? Nebo jsem prostě měla jen smůlu a lékaři měli zrovna špatné dny. Jsou to taky jen lidi, žeo. Taky, ono dělat denně s hormonálníma ženskejma, nebude úplně procházka růžovou zahradou, ale nějakou empatii by to chtělo.

Také si říkám, že jsem možná přeháněla, vždyť to zažilo tolik žen a neslyšela jsem, že by se tak trápily, nebo prostě o tom jen nemluví? Mě to zničilo, a jako bonus, jsem se o rok později dozvěděla, že mám rakovinu vaječníků. 
Zhroutil se mi svět a já věděla, že se dítěte asi jen tak nedočkám, ale nečekala jsem, že to bude trvat tolik let, a pořád nic. Asi mi to není souzeno. Asi mám být prostě jen teta. Ale jako teta jsem skvělá, fakt že jo! :D

Devatenácti leté mládě.


Byly doby, kdy jsem opravdu trpěla, a pohled na děti a těhotné mě devastoval. 
Teď už je to lepší, ale taky to není zrovna výběr z hroznů. Jsem prostě moc smutná, protože bych si to taky přála zažít až do konce, ale to už přeci víte. 
Moc bych si přála ty nevolnosti a velký břicho, vstávat v noci, nespat. Hele, zní vám to divně, protože, kdo by to chtěl? Já to ale chci, toužím po tom. Mám v sobě hodně silný mateřský pud, který je prostě nenaplněný, takový nedokončený.

Umělých oplodnění mám za sebou už ani nevím kolik. Tři, nebo čtyři pokusy? Prostě už nevím.
Hodně frustrující je, že mít ten pitomej vejcovod, tak děti už mám, ale já ho prostě nemám, protože se panáček jednoho dne rozhodl, že se nafoukne, praskne a prostě zničí. Vlastně ani do teď nevím, co se mi přesně stalo. Prostě si to nepamatuju, protože to zase bylo trápení, a já už z těch událostí byla unavená. Můj kluk si se mnou užil opravdu pekla, za což ho obdivuju, že to všechno zvládl a nezabil mě. Nemít ho po svém boku, tak si ani nechci představit, co by se mnou bylo. Teď má krásnou rodinu. Tři děti a každé má jinou barvu vlasů. To chceš.

Měla jsem v plánu se nechat oplodnit teď na jaře, ale pořád mi to něco hatí. Nejprve peníze, protože pár tisíců k tomu potřebuji, pak očkování proti tetanu, a teď ten celosvětový chrchel, prostě, doprdelevole, musím zase čekat, ale už jsem docela zvyklá. A jak se říká, že kdo si počká, ten se dočká, tak já si teda počkám a uvidí se.

A co jsem chtěla tímto příběhem říci? Asi to, že je normální bejt smutná, když se to miminko u vás neudrží, že je normální se trápit, až k zbláznění, že jsou na tom ženy i hůře, ale to neznamená, že si nemůžete pořádně zabulet a chtít umřít, ale neumírejte, to ne, jen se tak klidně ciťte.
Já smutná jsem, ale už tak jako jinak. Teď si zapláču tak jednou ročně. :D Jsem už asi smířená a prostě čekám, co se stane. Snažím se připravit na to, že třeba to vlastní dítě mít nebudu. Kdo ví?!
Taky bych ráda dodala odvahu všem, které si tím prošly, za jakýchkoliv okolností, a nebály se o tom mluvit. Uleví se vám, věřte mi. A nestyďte se!

No, tak jsem se vykecala!
Jdu si dát pivo, černý a něco sladkýho.
Uff!
LOVE VOLE <3












Komentáře

  1. Krásné, silné, skvěle a nesobecky napsané!
    Bruno

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Dobrý den ;)
      Moc děkuji, jsem ráda, že to nepůsobí sobecky. ;)

      Vymazat
    2. Dobrý den, já si zažila zamlkle těhu a je to jak píšete neskutečně emocionální... Musíte si to prožít vyrvat se, vybrečet a v klifive fázi jsem obrázek z ultrazvuku spálila na popel a zakopala na zahradě, nedokázala jsem jej vyhodit do popelnice nešlo to jinak... Mám teda to štěstí, že další děti mám, ale to je také zásluhou mě gynekolozky, která mě radeji poslala na injekce na docisteni, protože v porodnici doporučovali opravu revize další revizi...

      Vymazat

Okomentovat

Oblíbené příspěvky